Říká se, že základy osobnost člověka se utvářejí do třetího roku života. Je to věk, kdy si člověk uvědomuje sám sebe a učí se vzdorovat. Je to patrně taky rok, kdy pro něj oslava narozenin začíná být důležitá, už z ní „něco má“. Dobře chápe, že e je středem pozornosti a dárky si opravdu užívá. Rozbaluje je, trhá papír, který létá vzduchem, a jeho, (nebo pardon, její), radost je nelíčená.

Krásné vzpomínky

Je to slavnost, na níž se pak dlouho vzpomíná. Na rodinných sešlostech se pak vypravuje: „Pamatuješ, jak tenkrát náš Karlíček, (naše Helenka)….“ Jak člověk roste, užívá si svoje narozeniny ještě víc a více si pamatuje. Vzpomíná na to, jak slavil osmé narozeniny a dostal svoje první kolo. (Dnešní děti budou vzpomínat spíše na svůj první mobil nebo tablet). Ale na co budou děti vzpomínat zaručeně, je kouzelník. Oslava narozenin pomáhá utvářet náš kladný vztah ke světu a k životu. Proto slavme narozeniny! Někdo sice může namítnout, že dost podobné to je, když slavíme svátek nebo vánoce. Jenže to je omyl. Vánoce jsou krásné, mají neopakovatelnou atmosféru, leč slavíme je všichni nebo většina, (v euroamerickém kulturním okruhu jistě), takže patří nám všem. O svátek, neboli, jmeniny, se musíme dělit se všemi lidmi, kteří mají stejné jméno jako my. Ale narozeniny patří pouze nám. Samozřejmě, že se ve stejný den narodilo po celém světě tisíce jiných lidí, jenže ti obvykle nemají přímý vztah k našemu životu. A i kdyby ano, každý z nás je naprostý originál, který si cestu na svět musel vybojovat sám. Opakuji: slavme svoje narozeniny!